Kdo byl Sváťa Pulec

Svatopluk Pulec (1876-1942) Není mnoho co bychom o tomto dobyvateli výšek věděli, snad jen to, že jeho otec byl také Pulec Svatopluk a ne Antonín,  jak se někdy chybně uvádí, že i jeho matka, nájemkyně ruského kola v rakouském Prateru, byla Pulec Kröte (rozená Kaulquappe) a dokonce i jeho mladší sestra, v době Svatoplukových největších vertikálních úspěchů ještě malá žabka, byla také Pulec. Svatopluk Pulec byl jedním z nejvýznamnějších horolezců a to nejen v tehdejším Rakousko-Uhersku. Jeho skvělých úspěchů i novátorských postupů využil později rakouský rodák Reinhold  Messner, který díky Pulcovi vylezl kam se jen dalo. Ze Sváťových jedinečných nápadů nelze nevzpomenout definování tří bodů, jimiž se má člověk  lezoucí vzhůru jistit ke skále. Čtyři známé  možnosti rozšířil o zuby. Na převisech vyšší obtížnosti využíval úspěšně také rtů, které přimknul ke skále a podtlakem v ústní dutině se udržel i na zcela hladkých stěnách. Postupné snižování počtu vztyčných bodů při slézání vedlo nakonec k tomu, že na Milešovském štítu utrpěl čtyři vážná zranění a jedno ochrnutí. Z jeho činnosti v poúrazovém období zmiňme sepisování turistických průvodců a cestopisných návodů, ke kterému jako bývalý horolezec měl velmi blízko. Jeho mapy a plány cest byli velmi objevné a ve své době i oblíbené, ale po několika vydáních bylo editorem zjištěno, že rady v knihách měl Pulec jen z doslechu nebo si je prostě vymyslel. Jeho vliv na rozvoj turismu, výletnictví a horáctví je tedy neoddiskutovatelný a dodnes se  řeší následky plynoucí z jeho doporučení.

Sváťovy začátky

Sváťa vyrůstal ve stínu ruského kola ve vídeňském  Prateru a své lezecké začátky zažil právě na něm. Nejvíce ho bavilo šplhat proti směru otáčení kola, ovšem časem zjistil, že se touto metodou nikam nedostane, když nebyl schopen překonat rychlost otáčení kolotoče. Několikrát zdolal ruské kolo v noci, ale výhledy na noční Vídeň ho neuspokojily. Proto  jednoho dne setrval na vrcholku až do svítání a zahlédl v dáli horský masiv. V tu chvíli pojal touhu vylézt i na něco, co se stále neotáčí. Náhoda tomu chtěla a zrovna v ten den se paní Pulcová vydala do práce dřív, aby promazala ruská ložiska a zahlédla malého Sváťu na vrcholu kolotoče. Spustila tedy ruské kolo a počkala, až se Sváťa dotočí dolů, aby mu mohla pořádně vyčinit. Co mu tehdy řekla se bohužel nedochovalo, z této historické události zůstal pouze úryvek ve Sváťově deníku: „ …řekla mi, abych lezl někam jinam, ale zůstal na dohled… ach, ten skalní masiv…“. Druhého dne Sváťa rozbil své prasátko a nasedl do vlaku vytouženým směrem a ten ho dovezl až na Hohewand, kde poprvé ucítil pod nohama opravdovou skálu a kde se také rozhodlo, kterým směrem se budou jeho kroky dále ubírat. Netrvalo dlouho a z Hohewandu se stalo cvičné místo pro začínající horolezce a dnes patří k vyhlášeným lokalitám pro milovníky ferát, tedy zajištěných horolezeckých cest, kde místo starostlivých pohledů paní Pulcové z vrcholu ruského kola, chrání horolezecké začátečníky nainstalované háky, lana, klíny a závory. Sice mnoho z nich netuší, že se vydávají po stopách největšího horolezce, ale to už je osudem velikánů.

Sváťa Pulec a Geocaching

aneb, co má společného Geocaching s jídlem

Jídlo a Geocaching spolu odnepaměti souvisejí. První varianta hledání pokladů v krabičkách vznikla již za Rakouska-Uherska a týkala se pouze jídla . Vymyslel ji slavný český horolezec Sváťa Pulec, který vyrůstal ve Vídeňském parku kultury a oddechu - Prateru. Jako malý chlapec trávil mnoho času u ruského kola, které měla jeho matka pronajaté a nevěda co s volným časem, pozoroval okolí a zaměstnance zábavního parku. Všiml si přitom, že kolotočáři většinou nejsou spokojeni se svými svačinami, které jim manželky připravily do práce,  a mlsně pokukují po svačinách ostatních domnívaje se, že mají něco lepšího. Vymyslel proto jakousi směnárnu svačin, což byla dřevená bedýnka na osobní věci jeho kamaráda Josefa Vanka, do které mohl kdokoli vložit svačinu a vzít si jinou, na kterou mel zrovna chuť. Služba se stala natolik populární, že byl Sváťa nucen, krabici maskovat a později i neustálé přesouvat a to zejména kvůli tehdejším bezdomovcům, kteří si svačiny jen brali. Jen zasvěcení tedy mohli krabici najit, a nebylo to lehké, Svata používal různě šifry a chytáky aby nalezení ztížil. Když už bylo nalezení bedny tak těžké, že ji ani Sváťa nenašel, celá hra skončila. Je tedy zcela jisté, že praotcem Geocachingu byl nejslavnější český horolezec Sváťa Pulec. I to, že mnoho kešek je právě v krabičce na jídlo celou teorii jen podporuje.

takhle nějak vypadala Sváťova první keš.

Sváťa Pulec dobývá Evropu

Když Sváťa Pulec poprvé stanul na Sněžce, nejvyšší hoře v širokém okolí, bylo mu právě jedenáct let. Rozhlédl se po kraji a chtěl najít další místo, které by bylo hodno zdolání, zjistil však, že ani přes silnou mlhu žádné nevidí. Na Sněžce tedy vytrval skoro tři dny, a když pak jitřní červánky ozářily obzor, překvapen viděl, že nevidí místo, které by bylo výše než byl on. Dostal ohromnou radost, že objevil nejvyšší horu světa. Do jeho euforie se však po chvilce začal vkrádat pocit, že někde, třeba v jiné zemi, může být hora ještě vyšší. A protože byl od přírody zvídavý, jal se po ní pátrat. Za tímto účelem se vydal k nejbližšímu městu, kde si zakoupilautomobilistický atlas Evropy. Sváťa žasl, netušil jak je země široká a když se po několika dnech pochodu počal šplhat na polské Rysy, zjistil, že je i vysoká.

Krásný výhled z Rysů mu kazil jen znatelně vyšší štít Františka Josefa, později známější jako Gerlachovský štít, nebo štít Stalina. Na jeho vrcholu malý Sváťa došel k rozhodnutí, že pozná všechny nejvyšší hory všech zemí Evropy. K výstupu na Gerlach se váže i jeden zajímavý objev. Sváťa na jeho úpatí našel dvě malá koťátka, která se, bůh ví proč, drápala na skálu. Myslel si, že by chtěli horu ztéci společně s ním a proto je vzal s sebou na štít. Byl tedy prvním horolezcem v dějinách, který měl při výstupu mačky.

Za moře se Sváťa nechtěl pouštět, protože nikdy nebyl příliš dobrým plavcem. A tak začala jeho evropská anabáze. Na krátký čas se ještě musel vrátit do školy, neboť školní řád byl tehdy velmi přísný a učitelé nechtěli Sváťovo rozhodnutí podporovat, ale když díky skvělým výsledkům mohl začít v červnu užívat prázdnin, rozhodl se vzíti ztečí velehory na Balkánském poloostrově. Jen pro rozcvičení přelezl v cestě mu stojící maďarský Modrý kopec. Když pod ním zjistil, že se jedná o nejvyšší bod Maďarska, velmi se Maďarům za jejich velehoru posmíval, ale protože v češtině, tak se nikdo neurazil a k mezinárodnímu konfliktu nedošlo. Když dosáhl fagarašské hory Virful Moldoveanul a zdolal rilskou Musalu, před tím štít Aláha, později též štít Stalina, přešel hranice do Turecka. Problém nastal, když se zde pídil po nejvyšší hoře, kterou je Ararat. Ten však leží, jak víme v asijské části Turecka a proto byl pro Sváťu nepřijatelný. Byl sice v pokušení, když se dozvěděl, že by poblíž mohl vidět Kurdy, ale jakmile zjistil, že se jedná o etnikum, byl rozhodnut vylézt na nejvyšší turecký bod v Rile. Nebudu zde popisovat, jaké útrapy zažíval náš Pulec na alpských velikánech, všichni víme, že Sváťa byl vynikajícím horolezcem a tedy tyto hory nemohly být velkým problémem. Těžkosti při dobývání těchto horských obrů nejsou ničím proti tomu, co musel podstoupit například v Monte Carlu, kde hledal nejvyšší místo mezi koly projíždějících automobilů a žebřiňáků, nebo když se s Piem X. hadrkoval, jestli ho pustí do papežských zahrad, aby mohl vylézt na krtčí hromádku v záhonu pelargonií. Možná že tato papežova benevolence a Sváťova přímluva kladně přispěla k jeho pozdějšímu blahořečení a pak i uznání za svatého. Po téměř čtyřech letech Sváťa dolézá i na poslední vrcholek, finskou Ridnitšohkku na kterou došel za stálého deště a nadávání, protože jeho mapa ukazovala nejvyšší bod Finska Halti. Na finské hranici se však nalézá jen její úbočí. Vrchol hory Halti leží v Norsku zde známý jako Ráisduattarháldi. I přes veškeré tyto i další, zde nezmíněné útrapy se stal Sváťa Pulec prvním a jediným horolezcem, který dokázal dobýt všechny hory všech zemí v Evropě a to i přes různé budoucí korekce v hranicích, rozdělování států a zřizování autonomních oblastí, protože jasnozřivě určil možné rizikové státní uskupení a zdolal jejich nejvyšší hory . Takže ani autonomie Černé Hory nebo odtržení Baskicka  od Španělska ho nemůže o tento primát připravit.

Fotografie zachycuje místní domorodce, čekajíc na Sváťu při

návratu z Mont Blancu přes přilehlé vrcholy.

Sváťa prošel celou Evropu, a potkal se s mnoha horolezci. Protože ne každý, uměl vyslovit jméno Sváťa, vždycky jim říkal: „Říkej mi Pulec, tak jak se to u vás doma říká!”. Proto při cestě Evropou získal mnoho přezdívek. např. kiluwiluwi (svahilsky) Haletudse (dánsky), kikkervisje (holandsky), nuijapää (finsky), mormoloc (rumunsky) a nebo žubrienka po slovensky.

Sváťa Pulec a Jára Cimrman

Velikán bez velikánů

O tom, že Sváťa Pulec a Jára Cimrman byli kamarádi není pochyb, důkazem tohoto faktu je skoro hlavní postava v divadelní hře Švestka, kterou představoval právě Sváta Pulec. Jejich přátelství šlo dokonce tak daleko, že když Sváťa upadl z Milešovky, Cimrman, ač měl Švestku již dokončenou, celou ji přepracoval a usadil Sváťovu postavu na invalidní vozík. V původní verzi měl Sváťa přiběhnout ke švestce a zdolat ji v mačkách a nebo měl mít u sebe dvě slovenská koťátka a na švestku je odložit. Originál se bohužel nedochoval a tak jediné informace máme pouze ze Sváťova deníku.

Dlouhou dobu ovšem bylo záhadou, kde se Sváťa a Jára potkali. Nám se podařilo zjistit, že to bylo právě zde, a to pod nedalekým prastarým stromem. Sváťa tudy často procházel, protože měl nedaleko vlastní zkratku na vrchol Milešovky a zastihl zde Járu Cimrmana, který se pokoušel vyfotit sám sebe pod tímto stromem, kde měla vzniknout slavná fotografie „Velikán pod velikánem“. Fotoaparát Cimrmanovy konstrukce, byl jako první na světě vybaven bezdrátovou samospouští. Jak taková samospoušť vypadala, se bohužel nepodařilo zjistit, jen s určitostí víme, že neobsahovala drát. Při expozici však Cimrman zjistil, že samospoušť nefunguje a asi ani nepůjde opravit a proto přemýšlel, jak tuto situaci vyřešit. Chvíli propadal beznaději, než zahlédl kolemjdoucího a jal se ho požádat, zda by nemohl zmáčknout spoušť ručně a vyfotit ho. Dal se však, se Sváťou do řeči a když zjistil, že si povídá s nejslavnějším českým horolezcem, rozhodl se samospoušť přeci jen opravit a pořídit ještě slavnější fotografii „Dva velikáni pod jedním velikánem“. Oprava se však nezdařila a tak se Cimrman rozhodl použít místo samospouště svou vycházkovou hůl, která byla také bezdrátová. Hůl ovšem nebyla kompatibilní s fotoaparátem a tak se ji podařilo pouze zabodnout do fotoaparátu a při jejím vyndávání si Cimrman dokonce ulomil její okovanou špičku. Fotografie se tedy pořídit nepodařilo a tak se oba velikáni vydali svou cestou.

Jára se tehdy vydal do Jizerských hor, kde se seznámil s kovářem Jirsou, který se později stal jednou z hlavních postav Cimrmanovy operety Proso. Oficiální zdroje říkají, že když Jára vyhledal místního kováře, aby mu udělal nový bodec na jeho vycházkovou hůl, kovář Jirsa se na něj podíval a řekl: „To jste divný chodec, když Vám chybí bodec!“ a poté mu hůl opravil. Někteří badatelé se ovšem domnívají, že to byl právě Sváťa Pulec, kdo tuto slavnou větu pronesl a to právě při nepovedeném fotografování pod Milešovkou. Nám se ovšem podařilo pouhým přečtením zjistit, že větu vyřkl opravdu kovář Jirsa a to proto, že Sváťa si s Járou od začátku tykal a proto by věta musela znít: „To jsi divný chodec, když Ti chybí bodec!“, což je jistě pichlavější, ovšem méně malebné a to by Sváťa nikdy nedopustil.

Sváťa Pulec na Altaji

Altaj je vzdálené pohoří, kam se Sváťa nikdy nedostal. První informace o tomto pohoří získal od Járy Cimrmana, který se přes Altaj vracel do svých milovaných Čech z Rusko-Japonské války, kde působil jako válečný dopisovatel. Jeho sen, zdolat místní nepojmenovaný vrchol a nazvat ho svým jménem, však zůstal nesplněn. Po návratu do své vlasti se rozhodl na Altaj vrátit a tuto myšlenku dotáhnout do konce. Oslovil proto Sváťu, zda by mu s uskutečněním svého snu nepomohl. Sváťa, známý český horolezec, pojal tuto myšlenku způsobem sobě vlastním a položil si hned několik (dvě) otázek. Která hora v Čechách má potřebnou výšku? Bezejmenný vrchol dosahoval výše 3610 m.n.m. což je pro české poměry až moc. Která hora v Čechách má požadovaný úhel výstupu 34°? Po jejich zodpovězení začal trénovat a svůj trénink rozdělil do několika etap. Ubytoval se v Milešově a hned druhý den ráno vyrazil. Spočítal si totiž, že když v jednom dni vystoupá osmkrát na Milešovku (včetně rozhledny) není pro něj žádný vrchol nedostižný, ať bezejmenný, či pojmenovaný. Všechno probíhalo hladce až do osudného osmého výstupu. Rozhledna již byla v dohlednu. Sváťa hnán svým odhodláním přidal do kroku aniž by si uvědomil,  že se nachází ve výšce 3598 m.n.m. V tu chvíli se mu vlivem řídkého vzduchu zamotala hlava a on spadl až dolů, pod Milešovku. Přiznejme si, kdo z nás by pád z takové výšky přežil?  Jeho tělo zocelené tisíci kilometry a stovkami slezených hor se však nezlomilo, pouze jeho páteř. A Sváťa, poté na vozíčku, se pustil dál do svého života a pasivně se účastnil na aktivních životech ostatních.

Poznámka organizátorů Memoriálu Sváti Pulce: Je až neuvěřitelné že Sváťův odhad převýšení Milešovky byl tak přesný. Jeden výstup nahoru na horu i s rozhlednou, od postele v místním hotelu s pečovatelskou službou (kde Sváťa toho času bydlel) je 451 m. Když toto převýšení vynásobíme číslem osm, dá nám to docela slušnou horu o výšce 3608 m. Vezmeme-li v potaz tloušťku v té době  používaných podrážek horolezeckých bot a výšku terénních nerovností, které se v okolí Milešovky vyskytují dodnes,  dostáváme se přesně k číslu 3610 plus mínus dvě, tři podrážky, což je neuvěřitelné, podobně jako většina dalších Sváťových myšlenek.

Expedice Altaj-Cimrman

V srpnu 2007 zdolala česká horolezecká expedice Altaj Cimrman bezejmenný vrchol vysoký 3 610 m v pohoří Altaj (nad údolím Tekelju, nedaleko nejvyšší hory Altaje Běluchy, na 49°53'04” s. š., 86°36'04” v. d.). Účastníci expedice, mezi nimiž byli i herci Žižkovského divadla Járy Cimrmana, podali oficiální žádost u altajské vlády o pojmenování tohoto vrcholu jako „hora Járy Cimrmana“. Žádosti bylo vyhověno s tím, že hora bude mít i podnázev „Hora česko-altajského přátelství a nikdy jinak“.

hora Járy Cimrmana při pohledu zprava

Sváťa Pulec speleologem

Mnozí vědí, že Sváťa zasvětil svůj život zdolávání výšek, málokdo však ví, že se poohlížel i po jiných cílích svých výprav. Přemýšlel totiž hodně dopředu a říkal si: „Co budu dělat, až zdolám všechny hory?” a hned si na to odpověděl: „Na hoře už jsem byl, zkusím jít pod horu!” a proto se vydal na výlet do Moravského Krasu. Sváťa do té doby v jeskyni nikdy nebyl a tak se mu nechtělo vlézt hned do první, na kterou narazí, protože v jeskyních je spousty bláta a vlhka a člověk se tam prý hned umaže. Nechtěl si zbytečně ušpinit ty své horolezecké věci, jako háky, lana, klíny, závory, a proto chtěl napřed do nějaké nakouknout. Rozhodl se tedy najít díru či okno, která povede do nitra jeskyně. Macocha se ukázala jako nevhodná pro svoji velkou hloubku, naštěstí „Ostrovská plošina“ se pyšní až 96 závrty na kilometr čtvereční, takže si to Sváťa namířil k Ostrovu u Macochy. Prošel tři největší závrty v okolí, ale požadovaného okna do podzemí se nedočkal, a tak se rozhodl se speleologií skončit.

Předpokládáme, že mu vadilo několik následujících faktů. Když člověk leze nahoru na horu, tak se těší na výhledy a vlastně celou dobu vidí konec cesty. Sváťovi asi vadila absence výhledu, málo čerstvého vzduchu a horských (vlastně jeskynních) občerstvován. Asi nejdůležitější důvod byl, že když spadnete v horách ze skály, přibližujete se de facto ke startu nebo k případné pomoci, a to je v jeskyních přesně naopak. Myslíme si, že kdyby se v jeskyních padalo nahoru, byl by Sváťa znám taky jako speleolog.

Všechny jeskynní zápory Sváťu přesvědčily k návratu k horským výškám a tak, protože Moravský kras nemá mnoho horských masivů, či kopců, se po krátkém výletu vydal na cestu domů. Zde se ale právě blížíme k nejdůležitější události Sváťova výletu, zmožen nakukováním do závrtů se u jednoho zastavil (myslíme si, že to byl, Cikánský závrt u Ostrova u Macochy) a rozbalil si svačinu. Z ničeho nic, mu vypadlo z ruky jablko a skutálelo se až dolů. Ve svém deníku si o tom zapsal poznámku: „…skutálelo se až dolů, tak jsem ho tam nechal, určitě tam bude zase nějaká špinavá díra…“. A měl pravdu. O necelých padesát let později byl v tomto závrtu otevřen umělý vstup do nejrozsáhlejšího jeskynního systému u nás, který se jmenuje „Amatérská jeskyně“ a protože Sváťa byl profesionální horolezec, ale jako speleolog byl naprostý amatér, myslíme si, že tato jeskyně byla pojmenována právě po něm.

Devátého listopadu roku 2007 jsme se tedy vydali prozkoumat hlubiny Amatérské jeskyně, kterou Sváťa málem objevil. Můžete si o tom přečíst v článku „Exkurze do jeskyně“ od jednoho z účastníků. Také si můžete přečíst článek „Ukradený most“ ve kterém naleznete fotku od Ant. Bočka z roku 1922, na které by pravděpodobně mohl být Sváťa Pulec, těsně po svém rozhodnutí nestát se speleologem.

Sváťa Pulec a samorosty

Samorostlá plastika zvířete na nádraží v Týnci nad Sázavou

Slovem samorost vyjadřujeme obvykle dva různě pojmy s podobným významem. Jedná se o samorostlou věc, nebo samorostlého člověka, tedy o objekt, který vznikl pouze a výhradně působením přírodních sil a přirozených procesů.

Samorost (rozuměj samorostlou věc) podle prof. Fiedlera vynalezl Jára Cimrman při vyřezávání loutek a nazval ho "Oživlé dřevo". Pozdější výzkumy ovšem tuto teorii vyvrátily a zjistily, ze se jedná o šestou pedagogickou zásadu "Cimrmanovy šesterky" a později i o živou loutku, se kterou Jára slavil úspěchy v Paraguayi.

My se však budeme věnovat nepříliš známému setkání dvou "samorostů" (rozuměj samorostlých lidí), které se událo pravděpodobně někdy kolem roku 1920 a mělo pro rozšíření samorostů (rozuměj samorostlých věcí) zásadní význam. Jedním z těchto mužů byl, místním lidem velmi dobře známý, slavný český horolezec Sváťa Pulec. Druhý, v té době pouze osmiletý chlapec, se jmenoval Alois Chocholáč, který byl pravě na rodinném výletě s rodiči. Výstup na vysokou horu byl pro maleho chlapce příliš náročný, a proto se rozhodl ze si odpočine. Shodou okolností si vybral místo, kde zrovna odpočíval i Sváťa, a tak se spolu dali do řeci. Sváťa chlapci prozradil, že neodpočívá, ale kochá se krásami místních stromů, jejichž kořenům s oblibou říkal "Oživlá dřeva". Malého chlapce Svaťův výklad natolik uchvátil, že se rozhodl místo využít jako Samorostovou farmu. Tuto myšlenku ovšem opustil v roce 1951, kdy se z Milešovky stala Národní přírodní rezervace. Samorosty ale zůstaly Aloisovou doživotní láskou a stal se z něj, i díky Sváťovi, zakladatel uměni samorostů.

plánovaná samorostová farma na svazích Milešovky

Sváťa Pulec v Krkonoších

Kde jinde pátrat po stopách Sváti Pulce, než na našem nejvyšším pohoří, kde Sváťa prochodil nejedny pohorky. Již jako malý chlapec zdolal jejich nejvyšší vrchol a při pohledu ze Sněžky se do hor opět zamiloval. Sváťa byl v Krkonoších jako doma, prochodil je skrz na skrz a dodnes v horách můžeme narazit na jeho stopy. Jedna z těchto stop visí v restauračním zařízení v Peci pod Sněžkou v podobě horolezeckých bot s dvojitou plstěnou svrchní částí, koženou špičkou a dřevěnou podrážkou. Při pátrání, proč Sváťovy pohorky visí v restauraci a ne v botníku, jsme narazili na skutečnosti, které si nemůžeme nechat pro sebe.

Sváťa svou lezeckou sezónu pravidelně začínal přechodem Krkonoš a toho osudného roku tomu nebylo jinak. Sotva vykoukly první paprsky horského slunce, Sváťa sbalil své horolezecké potřeby, nasedl na vlak a spěchal přecházet svá oblíbená pohoří. Ve vlaku však Sváťa podlehl zbytkům zimní únavy a usnul, nemaje strach z přejetí cílové stanice, protože jeho horolezecký pud ho probudil vždy, jakmile se přiblížil k horám. Ovšem neprobudil ho, když mu někdo kradl jeho horolezecké boty. Celý rozmrzelý a bos se dopotácel do hostince v Peci pod Sněžkou, kde si hned postěžoval tehdejšímu hostinskému. Hostinský, který si přivydělával sběrem pohozeného horolezeckého materiálu v horách, ukázal Sváťovi svou sbírku horolezeckých bot a doslova řekl: "Vyber si, který chceš!". Sváťa už se nemohl dočkat chvíle, kdy vystoupá do hor, vzal si první, které mu padly, a vyrazil. Jeho volba ovšem nebyla nejlepší. Svršek bot z dvojité plsti napuštěné včelím voskem a vyztužený kůží se osvědčil, ale kamenem úrazu se stalo dřevo, ze kterého byla zhotovena podrážka. Mnohokrát si do klapotu svých bot nadával, ale již se nedalo nic dělat. Takto překlapal celé Krkonoše a když scházel zpět do Pece, narazil na jedinou výhodu těchto bot. Dřevěná porážka, uhlazená o kameny se ukázala být ideální skluznicí, a tak poslední zbytky sněhu urychlily Sváťovu cestu dolů (mnozí horolezci dodnes považují Sváťu za objevitele „Snowbootingu“), v předposlední zatáčce ovšem Sváťa nezvládl řízení a skončil v rozvodněné Úpě.  Celý promočený a promrzlý se dokodrcal zpět do hostince, aby mohl vrátit půjčené vybavení. Na hostinského dotaz, jak mu vybavení sloužilo, procedil na kost promrzlý Sváťa skrz drkotající zuby onu důležitou větu: „Kůže semiš dobrá, dřevo podrážka špatný, příště vibram jinou!“. Čímž nevědomky udal další směr výrobcům podrážek.

Pozn.: Vibram je ochranná značka společnosti Vibram, která vyrábí kvalitní gumové podrážky všech druhů.

Při pátrání v Krkonoších jsme také narazili na fotografický důkaz toho, že Sváťa, jako první u nás, uspořádal Veletrh cestovního ruchu. Na snímku jsou vidět mobilní horské chaty a hostesky chystající se do práce.