EXKURZE DO JESKYNÍ

Několikrát jsem mluvil se speleology z Moravského Krasu a všiml jsem si jejich nadšení pro jeskyňářskou věc. Když mluví o potápění v ledové vodě, pádech do propastí a smrtelných úrazech, mají v očích takový ten lesk, jaký asi mají dobrodruzi šplhající na K4.  Něco takového jsem dosud nepoznal a už to vypadalo tak, že ani nepoznám. V penzijním věku se člověk takovým zábavám vyhýbá. Nedávno mě ale jeden jeskyňář nabídl, že mne do jeskyní vezme, budu-li chtít. Že prý občas organizují exkurze, třeba do Amatérské jeskyně, která je jinak veřejnosti nepřístupná.

Následoval výklad o tom, že se jedná o labyrint dlouhý přes třicet kilometrů, ve kterém se setkává Bílá Voda, potok který se propadá v Holštějně, se Sloupským potokem. Jejich spojením vzniká Punkva, která vyvěrá (spolu s lodičkami plnými turistů) u vchodu do Punkevních jeskyní. Pronikání těmito jeskyněmi bylo dramatické a trvalo od dvacátých let minulého století. Stálo tři lidské životy. Některé chodby jsou trvale suché, jiné občas zatápí voda a v „aktivních“ chodbách je voda trvale.  Na sloupské i macošské straně je strop jeskyně pod hladinou, čemuž se říká sifon. Suchou nohou se tam dostanete jenom uměle otevřenými vstupy, ale ani tak se vodě nevyhnete. O tom jsme se přesvědčili.

Řekl jsem si, že to musím zkusit, abych ještě než umřu pocítil to pro mne dosud neznámé nadšení. Když jsem sháněl další účastníky, vyhnul jsem se svým vrstevníkům. U nich bych jistě neuspěl. Takže to dopadlo tak, že jsem z osmičlenné skupiny byl nejstarší. A to není dobrá konstelace. Musel jsem pořád spěchat, abych udržel jejich tempo.

Když jsem si chystal fotoaparát, kontroloval jsem, zda je dost místa v paměti. Byla tam jen jedna fotografie. Obrázek panenky Marie Sloupské, která se proslavila několika zázraky. Na ceduli stojí, že zachránila rodinu Kalvodovu v roce 1771 před smrtí morem.  Řekl jsem si, že to mazat nemusím. Třeba budu nějaký ten zázrak potřebovat. Když zachránila celou rodinu, proč by nemohla vytáhnout jednoho penzistu z Punkvy?  Sloup je přece nedaleko, takže je to v oblasti její zázračné pravomoci.

text První polovina trasy končila v Bludišti Milana Šlechty. (To byl jeden z těch dvou bratrů, kteří v jeskyních položili život). Zvládli jsme to dobře, nepočítám-li několik pádů na kamenech, pár modráků, nebo vodu v holinkách. Dagmar Sochorová vynalezla nový způsob vylévání vody z holínek – bez vyzouvání. Posuďte sami jak je šikovná. Neumí ovšem stát na jedné noze, ale to dovedou jenom slepice, což ona zjevně není. 

Viděli jsme různé krápníkové útvary. Stalag-mity, -tity a –náty, jak to dobře známe ze školního výletu na Macochu. Fotografovali jsme je s různým úspěchem. Projevily se takové komplikace jako zamlžené a špinavé brýle, malý dosvit blesku, malý odstup, kapky na optice, pára, velké zrno způsobené záměrně nastavenou vysokou citlivostí, uřezané nosy nebo celé hlavy osob, které člověk při fotografování pořádně neviděl. Zajímavý byl krápníkový útvar, který vypadá jako pocukrovaná lokomotiva. Nebo kokršpaněl? Je natolik zvláštní, že se stal symbolem Amatérské jeskyně.

Náš průvodce navrhl, abychom cestou zpět zvolili jinou trasu. Je prý skoro stejně dlouhá, jenom na jednom místě bude třeba se brodit vodou, sahající asi tak do pasu. Dal jsem si to dohromady s faktem, že ten člověk měří asi tak 190cm. Také jsem si uvědomil, že v tom terénu, jaký tam je, můžeme kdykoli uklouznout a vykoupat se i s drahým fotoaparátem. Upozornil jsem na to ostatní účastníky, kteří měli ještě dražší přístroje, ale nijak jsem na ně nezapůsobil. Měli ten adrenalinový svit v očích a bylo ho vidět i v jeskyni.

Kdybych mluvil chetitsky, mělo by to na ně asi tak stejný účinek. Jeden z nich se dokonce svlékl do trenýrek, aby šel v čele a zkoumal nejhlubší místa. Dodávám že to bylo v listopadu a že v jeskyních je teplota asi tak devět stupňů i v parném létě.

Musel jsem rezignovat. Fotoaparát jsem zabalil do igelitu a předal synovi, který je mladší a obratnější. Svlékl jsem si obě trička a uvázal si je okolo krku. Moje poslední myšlenka před vstupem do proudící vody patřila panence Marii Sloupské, přítomné v mém fotoaparátu. Nejsem sice věřící, ale tonoucí se i stébla chytá.

Do vody jsem vstoupil na jiném místě než ostatní. Dno tam bylo šikmé, takže jsem spadl hned při prvním kroku ve vodě. Proudící voda směrovala můj pád směrem pryč od ostatních, do neosvětlené jeskyně, dále pak do Punkvy, do Svitavy a odsud do Černého moře. Syn se pokusil mě chytit, ale hlavním jeho úkolem bylo hlídat fotoaparát. Proto vyhodnotil situaci tak, že pokud nemám hlavu pod vodou, není třeba mne zachraňovat. Namočil jsem se, ale rovnováhu jsem přece jen jaksi nepochopitelně šťastně vybalancoval. Pak už bylo všechno jednodušší, a když jsem vystupoval z vody, dělal jsem si legraci. Už jsem se nemusel bát, že se namočím. To bude ten adrenalin. Vypadá to, že mně také zachutnal.

Samozřejmě že se nedovím, jestli to skutečně byl další zázrak panenky Marie Sloupské. Víra nepotřebuje důkazy.  Přesto jsem se stal jejím příznivcem a v srpnu půjdu do Sloupa na pouť. Určitě tu panenku Marii budu ještě potřebovat.

V úctě Váš   

Vratislav Nechuta